Petr Štěpnička: Díky Kryštofovi mi do života přišel kamarád

V prvním díle série Příběhy dobrovolníků z Broumovska představujeme Petra Štěpničku, který už třetím rokem působí jako dobrovolník věnující se homesharingu*. Pravidelně tráví čas s Kryštofem, šestnáctiletým chlapcem se středně těžkým mentálním postižením, a pomáhá tak nejen jemu, ale i jeho rodině.

Jak se k dobrovolnictví dostal? Co mu setkávání s Kryštofem přinášejí? A proč by tuto zkušenost doporučil i ostatním? Přečtěte si rozhovor o přátelství, vzájemném obohacení a o tom, že dobrovolnictví může změnit život více lidem, než by se na první pohled zdálo. Celý rozhovor si můžete pustit i ve video verzi.

Petře, můžete se nám prosím představit a říct, co děláte?

Jmenuji se Petr Štěpnička a jsem dobrovolníkem v organizaci věnující se Homesharingu, která pomáhá rodinám pečujícím o děti nebo dospělé s postižením. V této organizaci jsem právě třetím rokem.

Jak jste se k dobrovolnictví dostal?

O této organizaci jsem se dozvěděl díky dokumentu Děti úplňků. Děti úplňků je vlastně iniciativa, kterou založili manželé Třešňákovi, kteří se sami starají o autistickou dceru s velmi náročným postižením. Pak jsem se začal zajímat dál. Zjistil jsem, že v našem kraji homesharing zaštiťuje Centrum Orion z Rychnova.

Tam jsem je kontaktoval a oni mi obratem poslali dotazník, který jsem vyplnil, a pak už to šlo vlastně ráz na ráz. Už za měsíc, to bylo před třemi lety, jsem se účastnil školení v Lanškrouně, kde jsme spolu s podobně smýšlejícími lidmi získali od úžasných školitelů potřebné informace a takovou základní kostru toho, co bychom měli očekávat.

Poté, asi zase za měsíc, se ozvala koordinátorka z Rychnova, že mají rodinu, která by měla zájem o moje služby. Je to rodina z Velkého Poříčí, takže jsme se vlastně vešli do nějakého nepsaného perimetru, který je asi třicet kilometrů.

Asi měsíc poté jsme se scházeli s koordinátorkami, potom jsem jel k rodině, pak přijeli oni k nám a všechno se rozjelo od léta před třemi lety. Mám tu čest starat se o Kryštofa.

Řeknete nám něco o Kryštofovi?

Starám se o Kryštofa, je mu šestnáct let a má středně těžké mentální postižení. Naše setkávání v tuhle chvíli probíhají tak, že si ho beru zhruba jednou za čtrnáct dní na víkend. Probíhá to tak, že mi ho maminka přiveze sem do Broumova a já ho pak v neděli odvážím zpátky.

 Jak probíhají vaše setkání?

Den s Kryštofem probíhá naprosto uvolněně a úžasně. On je od přírody velice společenský člověk, je usměvavý, vlastně se neustále směje. Tam jde hlavně o to, aby z vás necítil nervozitu nebo nějakou náladovost, kterou máte kvůli nějakým běžným věcem.

Před těmihle lidmi se člověk musí učit pracovat sám se sebou, což považuji za hrozně cenné, protože oni okamžitě vycítí vaši nepohodu a mohou si ji vyložit tak, že tam s nimi nejste rádi. Takže je pro mě velmi cenné snažit se pracovat na tom, abych byl dobře naladěný. A on mi k tomu dává obrovskou motivaci, protože je usměvavý a společenský.

Pokud jsou v Broumově nějaké akce, tak na ně chodíme. On tam vydrží sedět, pokud tam je muzika, tak je to úplně nejlepší. Vnímá všechno absolutně v přítomném okamžiku, každou chvíli, což je pro mě taky velká škola.

Věnujeme se i různým aktivitám. Třeba jsme sázeli stromy. Ale Kryštof má vůbec nejradši pohodu, takže často jsme jen doma, posloucháme písničky. Má rád rockovou hudbu, to já taky, takže si spolu klidně trochu „zapaříme“ u mě doma. Koukáme na pohádky, miluje filmy s Tomášem Holým a v létě budeme jezdit na Janovičky. Miluje vodu a tam dokážeme vydržet celý den.

Když jste třeba na veřejné akci, jak na Kryštofa reagují lidé, kteří ho neznají?

Já se snažím Kryštofa vůbec neokřikovat a nechat ho projevovat se přirozeně, protože si myslím, že je důležité, aby lidé vnímali lidi s postižením nebo nějakým znevýhodněním kolem nás. Jsou součástí této společnosti a nemá cenu se jim vyhýbat — už proto, že není důvod mít z nich strach.

Kryštof osloví úplně každého bez servítků, ptá se ho, říká mu, kde jsme byli. Je velice společenský a lidé na to nejsou připravení. Ale je zajímavé sledovat ten okamžik, kdy jim dojde, co se vlastně děje, že se neděje nic nebezpečného, že jim nic nehrozí — a dají se s ním do řeči.

Reagují na něj velice pozitivně, protože z něj jde pohoda. Takže tomu nechávám úplně volný průběh a v podstatě není potřeba do čehokoliv zasahovat.

Baví mě sledovat reakce těch lidí a myslím si, že je to pro ně často i nějaké ponaučení nebo nová zkušenost. Třeba si z toho odnesou to, že není potřeba se bát k těmto lidem přistupovat a normálně s nimi komunikovat.

Co vám přinesla zkušenost s homesharingem?

Myslím si, že Homesharing má velký smysl. V mém případě díky Kryštofovi přišel do života kamarád, obohatil můj život, člověk má pocit určitého naplnění, snad možná i někomu pomáhá. Je to smysluplné.

Komu byste homesharing doporučil?

V každém případě bych to doporučil úplně každému, kdo má aspoň trochu času a prostoru. Úžasné by byly i rodiny s dětmi, protože když zdravé děti přijdou do styku s těmito lidmi, probíhá tam úplně jiná energie. Ty děti, čím jsou menší, tím přirozeněji k mentálně postiženým přistupují. Ta komunikace je úplně čistá a je opravdu zábavné to sledovat.

Takže si myslím, že ani rodiny s dětmi by se toho nemusely bát, pokud mají nějaký čas. 

Poptávka je v tuhle chvíli velká. Rodin, které by chtěly touto formou alespoň trochu ulehčit svůj život, je strašně moc a každý dobrovolník je ohromně vítán.

Chcete se taky stát dobrovolníkem? Ozvěte se nám a my vám pomůžeme najít směřování i organizaci, kde hledají pomocnou ruku. 

Kontakt: pavla.jenkova@aprb.cz, +420 724 039 531

 

*Homesharing je služba, která propojuje rodiny pečující o dítě nebo dospělého člověka s postižením s vyškolenými dobrovolníky. Ti s člověkem s postižením pravidelně tráví volný čas – například několik hodin týdně nebo jeden víkend za měsíc.

Rodinám homesharing přináší možnost odpočinku a času na vlastní potřeby, dobrovolníkům pak příležitost navázat nové vztahy, získat cenné zkušenosti a smysluplně trávit svůj čas. Základem homesharingu je důvěra, dlouhodobá spolupráce a vzájemné obohacení všech zúčastněných.