Ze stodoly do Evropy: Jakub Horský o budoucnosti tisku

Jak zachovat dědictví tisku v době, kdy se papír stává luxusem a řemeslné dovednosti mizí? Právě o tom se mluvilo na letošní konferenci AEPM 25 v britském Birminghamu, která spojila historiky, muzejníky i současné tiskaře z celé Evropy. Českou republiku zde zastupoval Jakub Horský ze studia UPUPAEPOP, autor vizuální identity kandidatury Broumova na Evropské hlavní město kultury. 

Jakub navazuje na svou Kreativní pouť, která se promítla i do projektu Tiskaři ze stodoly v Bidbooku Broumova 2028. Přečtěte si, jakou inspiraci si přiváží z míst, kde se historie tisku prolíná s uměním, technologií a komunitní spoluprací – a kde se minulost nestává relikvií, ale živým zdrojem tvorby. 

Cesta se mohla uskutečnit díky podpoře Ministerstva kultury České republiky. 

Kdybys měl konferenci popsat jednou větou, jak by zněla? 

Setkání neskutečně pestré škály nadšených lidí se stejným zájmem a cílem. 

Co pro Tebe osobně znamená dědictví tisku v roce 2025? 

To slovo dědictví je úplně přesné. Zachování odkazu a jeho zodpovědné rozvíjení. Tendence návratů k haptickým procesům jsou v dnešní postdigitální době na vzestupu a je nasnadě nabídnout alternativu založenou na tradici. 

Proč považuješ účast na konferenci za důležitou pro UPUPAEPOP a pro Broumovsko? 

Jde o tematicky velmi úzce profilovanou a specifickou společnost. Na jednom místě se na 3 dny sešlo 60 odborníků z oboru a formou přednášek a diskusí si sdělovali novinky, úspěchy nebo prezentovali výsledky odborných výzkumů. Zastoupeni byli historici, pedagogové, kurátoři sbírek, ředitelé muzeí i samotní tvůrci a tiskaři. Ti všichni se sešli z 15 evropských zemí se záměrem potkat se a ve velmi přátelském formálním i neformálním duchu diskutovat. 

Pro mě osobně je to zkrátka komunita. Tiskařská rodina. AEPM (Association of European Printing Museums) byla založena jako zastřešující propojující organizace a tento účel bezezbytku naplňuje. S řadou lidí jsem v kontaktu i přes rok, píšeme si nebo se navštěvujeme. Výroční konference je pak takovou třešničkou, oslavou našeho oboru, na kterou se všichni těšíme. 

Pro Broumovsko je pak účast důležitá nejen v tom ohledu, že zde vzniká centrum současného tisku coby součást AEPM, ale také vize pozvat tuhle „partu“ k nám. 

Viděl jsi konkrétní způsob, jak instituce CPHC pečuje nejen o stroje, ale i o lidi a jejich dovednosti? Co z toho je přenositelné k nám? 

Centre for printing history and culture je součástí University of Birmingham. Jde tedy o univerzitní prostor dedikovaný výuce a výzkumu, vedený pedagogy a „dílenskými“. Výuka probíhá přímou praxí a výzkum je především o digitalizaci, archivaci a experimentech s inovacemi. 

Pečování o národní dědictví je ve Velké Británii zásadní a vážené téma, což se samozřejmě odráží i v přístupu k financování. 

Přenositelné k nám je ale určitě provázání se se školami a univerzitami, a to nejen s uměleckými obory, ale také s technology a digitálními vývojáři. 

Kde vidíš roli nezávislých studií, jako je UPUPAEPOP. Spíš tlumočníka historie veřejnosti, nebo aktivního inovátora? 

Ruku v ruce. Vize je dojít tradiční metodou k současnému a plně aktuálnímu výsledku. Mám strach z konzervace a skanzenovatění. Moje mise je sice záchrana starých strojů, budoucnost ale vidím v nových materiálech a technologických postupech. Tiskneme tak například na původních stoletých strojích matrice vyřezané laserem nebo vytištěné 3D tiskem a s výsledkem jsme náramně spokojení. 

Jaké konkrétní nápady, které chceš realizovat, si přivážíš? 

Víc než konkrétní nápady si přivážím především nadšení a utvrzení v tom, že to, co dělám má opravdu smysl a chci v tom pokračovat. Takové osvěžení je čas od času velice cenné a vlije čerstvou krev do žil. Důležité je také budování nových kontaktů a rozvíjení těch z minula. 

Kdybych měl ale vypíchnout jednu věc, bude to transformace přístupu k prezentaci sbírek a jejich otevírání se veřejnosti. V muzejnictví odpadávají bariéry mezi návštěvníkem a exponátem a obzvláště v našem umělecko-průmyslovém odvětví je zkrátka nejlepší cestou k prezentaci přímá praxe a osobní zkušenost. Stroje se přesouvají z poza pásky „nesahat“ do popředí, uvádějí se do pohybu a plní svůj původní účel. Ze sbírek se tak stávají zpět živoucí dílny s autentickou atmosférou, vnímatelné i sluchem, čichem nebo hmatem. Řadu historicky cenných a křehkých artefaktů samozřejmě nelze jen tak nechat kolovat mezi lidmi, mohou být ale demonstrovány prostřednictvím edukačních programů a aktivit, které to nahradí. Vize takovéhoto živého prostoru je mi opravdu vlastní a je to cesta, kterou bychom chtěli jít i my. 

Jak jsi daleko s projektem Tiskaři ze stodoly, jak pokračují práce v Martínkovicích a na co se můžeme těšit? 

Je to neuvěřitelné, ale vše pokračuje celkem podle plánu. Zatím jsme sice stále ve fázi hrubších stavebních úprav, ale začínáme vidět světlo na konci tunelu. Pokud vše pošlape jak má, budeme přes léto dokončovat a ještě letos začneme stěhovat stroje. V roce 2027 bychom se rádi otevřeli veřejnosti.