Nikola Bašová: Žádné zvíře si nezaslouží takto zemřít

Každý rok během jarních senosečí zahynou v České republice tisíce srnčat, která nejsou ve vysoké trávě vidět. Nikola Bašová se svým spolkem a týmem dobrovolníků pomáhá těmto zbytečným úmrtím předcházet.

Pomocí dronů s termovizí prohledávají brzy ráno louky na Broumovsku, nalezená srnčata bezpečně přenášejí mimo dosah zemědělské techniky a po skončení sečení je vracejí zpět. Ve videu Nikola vypráví o začátcích spolku, spolupráci se zemědělci a myslivci i o tom, proč jsou pro záchranu srnčat důležití další dobrovolníci a piloti dronů.

Nikolo, můžete se nám představit a říct, co děláte?

Jmenuji Nikola Bašová a mou takovou velkou zálibou jsou zvířata. Stala se pro mě tak velkou zálibou, že momentálně máme založený spolek na ochranu zvířat. Máme v něm dobrovolníky a snažíme se zachraňovat srnčata při každoročních jarních senosečích.

V čem spočívá problematika jarních senosečí?

Problematika jarních senosečí spočívá v tom, že v období, kdy srny kladou srnčata na loukách, vyrážejí zároveň traktory a veškerá zemědělská technika a louky se začnou sekat.

Srnčata nejsou v trávě absolutně vidět a většinou jsou bohužel posekána. Jenom v České republice tak přijdou o život tisíce srnčat ročně. My se v rámci našeho spolku snažíme tomuhle předcházet. Jako dobrovolníci působíme třetím rokem.

Jaké byly vaše začátky?

První rok jsme začínali tak, že jsme chodili v rojnicích. Procházeli jsme louky pěšky a občas se nám podařilo sehnat nějaké lovecké psy. Ale teď, když se na to díváme s odstupem času a se zkušenostmi, které už máme, je to jako hledat jehlu v kupce sena a je to naprosto bez efektu. Abyste srnče našli, museli byste na něj s trochou štěstí skoro šlápnout, protože můžete stát přímo vedle něj a absolutně ho nevidíte.

V minulém roce jsme si proto pořídili první dron a začali jsme s ním létat. Viděli jsme obrovský rozdíl a efektivitu, kterou můžeme díky moderním technologiím využít.

Letos jsme si k němu přikoupili druhý dron, takže nyní už létáme ve dvou partách. Ve spolku je nás přibližně třicet dobrovolníků, včetně pilotů dronů, a snažíme se opravdu prolétnout a prohlédnout každou plochu, kterou nám nahlásí, aby nedocházelo ke zbytečným úmrtím.

Jak probíhá váš dobrovolnický den?

Naše činnost spočívá v tom, že brzy ráno vstáváme. Většinou se kolem druhé nebo třetí hodiny ráno sejdeme, řekneme si, kdo kam pojede, a vyrážíme na louky. Tam si připravíme drony a prolétneme jednotlivé plochy. Pokud na nich najdeme nějaká srnčata, vyrážíme s přepravkami a srnčata sbíráme pomocí trávy.

Nesmí při tom dojít k žádnému přímému lidskému kontaktu, aby se na srnčata nedostal náš pach. Srny jsou na to citlivé. Srnčata uložíme do přepravek a odneseme je někam do bezpečí, nejlépe pod stromy, aby na ně nesvítilo sluníčko. Ve chvíli, kdy se louka doseče a skončí tam veškerá práce, znovu na louku vyjedeme a srnčata vypustíme zpátky.

Většinou už na ně čeká srna a jejich shledání bývá moc hezkým zakončením celé práce.

Jak se dozvíte, kam je potřeba vyjet?

Abychom byli schopni včas zareagovat a zachránili co největší počet srnčat, je důležitá je vzájemná spolupráce všech zemědělců, myslivců a v neposlední řadě také nás. Zemědělci, kteří vědí, že pojedou sekat, mají zákonnou povinnost nahlásit to myslivcům a mysliveckým spolkům. Myslivci mají zase zákonnou povinnost předcházet ztrátám na zvěři.

Ploch, které nám hlásí k prohledání, je opravdu spousta. Jsou to desítky až stovky hektarů a každým rokem bude jejich počet zřejmě narůstat, protože chceme dále nakupovat drony. Momentálně máme dva drony, ale scházejí nám piloti. Je to tedy zajímavý koníček pro každého, koho baví pilotování dronů, třeba už nějaký svůj menší dron má a chtěl by si vyzkoušet větší stroj.

Byli bychom určitě rádi, kdybychom mezi sebou mohli přivítat nové piloty i další dobrovolníky. Ne každý může chodit několik dní za sebou, protože všichni musíme také chodit do práce. Potřebujeme proto spoustu lidí, abychom se byli schopni na loukách vystřídat.

Jak jste se k dobrovolničení dostala?

Já jsem se k záchraně srnčat dostala tak, že pocházím z myslivecké rodiny a sama si momentálně dělám myslivecké zkoušky. Celý život jsem tak nějak žila v domnění, že se všechno dělá tak, jak se dělat má, a že se louky opravdu procházejí. Když jsem ale zjistila, že spousta lidí, kteří by to měli řešit, to neřeší, zkusila jsem se do toho pustit sama. Postupem času z toho vznikl spolek. Na začátku jsme byli tři, jestli vůbec – bylo nás opravdu hodně málo. Postupem času jsme nabírali další a další lidi.

Myslím si, že se toto téma v současnosti celkem rozvíjí. Za mě je skvělé, že se o něm začíná mluvit, že začíná být vidět a že se o něj veřejnost zajímá. Opravdu totiž není hezký pohled na posekané srnče, které může být navíc ještě naživu. Je to škoda. Myslím si, že žádné zvíře ani žádný tvor si nezaslouží takto zemřít, zvlášť když se tomu dá předcházet.

Komu byste tuto dobrovolnickou činnost doporučila?

Tato dobrovolnická činnost je podle mě vhodná pro většinu věkových kategorií. Měli jsme s sebou i třídu základní školy. Věřím, že díky tomu, že děti zažily vynášení zvířat společně s námi, mají zase trochu jiný pohled na přírodu. Myslím si, že si z toho určitě každé z nich něco odneslo.

Komu nevadí ranní vstávání a měl by zájem trochu podpořit naši přírodu a tvory, kteří v ní žijí, pro toho je to vhodný koníček s příjemným bonusem. Podíváte se totiž na místa, kam se normálně nedostanete.

Jezdíme po různých zákoutích Broumovska a všechno se odehrává při východu slunce, takže jsou to opravdu nádherné pohledy na Broumovsko.