Lída Brátová: Člověk musí něco obětovat a těm lidem to dát

S paní dobrovolnicí Lídou jsme se sešly ve vestibulu domova důchodců a šly do patra vyzvednout paní Borůvkovou. Sjely jsme dolů výtahem a vyrazily ven. V plánu byly nákupy! Pro paní Borůvkovou jsme sháněly sponku do vlasů a nové pantofle. Obojí jsme úspěšně sehnaly, takže odměnou mohla být zmrzlina.

Mile mě překvapil přístup řidičů i kolemjdoucích, kteří vždy s naprostým respektem pouštěli vozík na přechodu a byli ochotni pomoct. Když jsme se z města vrátily zpět do budovy domova důchodců, odvezly jsme nákup do pokoje paní Borůvkové a sjely opět dolů na pravidelný odpolední dýchánek ve vestibulu. Někteří klienti domova zde posedávají u stolu, zobou něco dobrého a popíjejí kávu z automatu. Byl to opravdu kouzelný pohled.

Lída Brátová se už několik let věnuje dobrovolnictví. Pravidelně dochází za seniory do domova v Polici nad Metují a pomáhá také v hospici v Červeném Kostelci. V rozhovoru vypráví o radosti z pomoci druhým, času stráveném se seniory i o tom, proč podle ní musí člověk umět něco ze svého času obětovat a druhým něco dát.

Můžete se na úvod představit a říct, kde se dobrovolnictví věnujete?

Dobrý den, jmenuji se Lída Brátová, pocházím z Police nad Metují a teď bydlím ve Žďáře. Už přibližně rok a tři čtvrtě docházím jako dobrovolnice do domova důchodců v Polici nad Metují.

Jak často do domova docházíte?

Snažím se chodit pravidelně každý týden, většinou v úterý nebo ve čtvrtek, podle toho, jak mi to vyjde. Obvykle tu strávím odpoledne, třeba od jedné do pěti hodin.

Co během svých návštěv se seniory nejčastěji děláte?

Nejčastěji chodím za paní Borůvkovou. Když je hezky, chodíme spolu ven, někdy i na nákupy, protože ona je taková parádnice. Hodně si také povídám s panem Drozd, který nemá nohu. Když potřebuje, vyvezu ho ven nebo mu třeba skočím pro tabák. Pak jsou tu i další lidé, například paní Čermáková, za kterými se zastavím a pozdravím je.

Když sem přijdu, už se vlastně ani nemusím nikde hlásit, protože sem chodím delší dobu a všichni mě znají. Nejdřív jdu většinou do druhého patra, kde jsou paní Borůvková a pan Drozd. Pozdravím je, zeptám se, jestli něco nepotřebují, a když je hezky, jdeme ven na zahradu. Snažím se také dát dohromady více lidí, abychom si společně sedli venku a popovídali si. Když počasí nepřeje, zůstaneme ve vestibulu, dáme si kávu z automatu a povídáme si tam.

Pomáháte seniorům i s běžnými věcmi, například s nákupy?

Ano. Když někdo něco potřebuje, ráda mu dojdu nakoupit. Mám tu třeba jednoho pána, který má rád štrúdl, tak mu pro něj někdy skočím do Penny.

Také se zapojuji do různých akcí, které se v domově pořádají. Mám tu známou Káju, která mi zavolá, když se něco chystá, a já podle možností přijdu. Naposledy jsem se účastnila krásné akce kolem Velikonoc. Chodím se také podívat, když se tu například hrají karty. Těch činností, do kterých se dá zapojit, je opravdu hodně.

Domov seniorů ale není jediným místem, kde působíte jako dobrovolnice. Kam ještě docházíte?

Už mnoho let jezdím pravidelně každý pátek do hospice v Červeném Kostelci. Tam mám na starosti květiny. Postupně jsem si tam vybudovala takové postavení, že už vlastně rozhoduji o tom, která květina tam bude a která ne. Nikdo si tam skoro nedovolí dát kytku, která by neprošla přes mě. :-) A jezdím tam opravdu strašně ráda.

Jak jste se k dobrovolnictví v hospici dostala?

Před pěti lety zemřela moje maminka. Umírala doma a já jsem neměla žádné zkušenosti s péčí o umírajícího člověka. Obrátila jsem se proto na hospic v Červeném Kostelci. Pomohli mi zvládnout poslední dny a hodiny jejího života tak, aby to bylo co nejlepší pro maminku i pro mě.

Měla jsem potom pocit, že jim to musím nějak vrátit. Do toho přišel covid a později mě oslovili z recepce, jestli bych nemohla přijít pomáhat na recepci a do čajovny. A přes to jsem se nakonec dostala k péči o květiny.

A co vás přivedlo k dobrovolnictví v domově seniorů v Polici?

O tom jsem přemýšlela už delší dobu. Chtěla jsem se nějak zapojit, ale asi bych si sama netroufla přijít do domova a osobně se nabídnout paní ředitelce. Pak se objevila informace od MAS, že hledají dobrovolníky. Obrátila jsem se na ně a díky tomu jsem se dostala sem.

Co vám dobrovolnictví osobně přináší?

Když vezmu nejprve hospic, tam mi dobrovolnictví dělá velkou radost, protože vidím, že si lidé mojí práce váží a jsou rádi za to, co tam dobrovolně dělám.

Do domova důchodců v Polici chodím zase moc ráda proto, že si myslím, že i zdejší obyvatelé jsou rádi, když přijde někdo zvenku a přinese do domova trochu jiného ducha. Je to přece jen poměrně uzavřené společenství. Mě osobně to naplňuje, mám z toho radost a chodím sem opravdu ráda.

Může se podle vás dobrovolníkem stát každý?

Na první pohled bych řekla, že ano, ale asi to úplně pravda není. Člověk to musí mít trochu v sobě. Musí chtít něco ze svého času obětovat a něco druhým dát.

Důležitý je samozřejmě i čas. Já dobrovolnictvím trávím dva dny v týdnu – jeden den jsem tady a druhý v Kostelci. Člověk si tedy musí tyto dny ze svého týdne vyhradit. Na druhou stranu mi to přináší takovou radost, že to za to rozhodně stojí. Asi by to bylo složitější pro člověka, který má malé děti a spoustu rodinných povinností.

Co byste poradila někomu, kdo o dobrovolnictví přemýšlí, ale zatím se neodhodlal?

Pokud máte pocit, že byste takovou práci chtěli dělat, stačí se obrátit přímo na domov seniorů – například na paní ředitelku nebo na aktivizační pracovnice. Všude budou za každého dobrovolníka rádi, protože každý člověk přinese něco nového, třeba nový nápad nebo jiný pohled.

Určitě se toho nebojte a přijďte. Budete vítáni.

Chcete se taky stát dobrovolníkem?

Ozvěte se nám a my vám pomůžeme najít směřování i organizaci, kde hledají pomocnou ruku. 

Kontakt: pavla.jenkova@aprb.cz, +420 724 039 531