Inspirace lotyšskou Kuldīgou II

Cestovní deník z lotyšské Kuldīgy

Středa 15. 4.

první setkání s městem, které si zachovalo svůj čas

Do Kuldīgy v Lotyšsku přijíždím večer po dlouhé cestě. Už první procházka městem dává tušit, proč je právě tady téma „ducha místa“ tak silné. Kuldīga nepůsobí jako historická kulisa nebo turistický skanzen. Spíš jako město, které si dokázalo zachovat vlastní rytmus i identitu. Útulná kavárna je tady téměř na každém rohu.

Dispozice historického centra zůstala téměř nezměněná od 17. století. Ulice jsou stále tvořené jednoduchými dřevěnými domy s typickými okny, dveřmi, okenicemi, plechovými a kovovými detaily. Právě na těchto detailech nich stojí charakter města — a místní to moc dobře ví. Možná paradoxně pomohlo i to, že Kuldīga byla dlouho spíše chudším venkovským regionem, kde lidé neměli prostředky na radikální rekonstrukce, bourání nebo modernizace budov. To, co mohlo být vnímáno jako zaostalost, se dnes ukazuje jako největší hodnota. Město si uchovalo autenticitu, kterou jinde často zničily rychlé přestavby devadesátých let.

Večer se seznamuji s ostatními účastníky workshopu — restaurátory, architekty a řemeslníky z Lotyšska, Litvy, Norska i dalších zemí. První společná procházka vede k řece Venta a slavnému vodopádu Ventas rumba. Nad hladinou pozorujeme ostroretky přeskakující peřeje proti proudu, aby se v rozmnožily v horní části toku řeky.

Čtvrtek 16. 4.
když se péče o město učí rukama

Hlavní část workshopu probíhá v technické střední škole, která vznikla přestavbou bývalé nemocnice. Je to mohutný infrastrukturní projekt propojující tradiční řemesla s moderním vzděláváním. V jedné části fungují technické dílny, vedle nich gastronomická škola. Studenti se zde neučí jen teorii, ale přicházejí do kontaktu s reálnými materiály, nástroji i odborníky z celé Evropy. Praktická část workshopu je zaměřená na obnovu historických dřevěných prvků — dveří, okenic a nadsvětlíků. Vše probíhá tradičními technologiemi a pomocí ručních nástrojů. Žádná rychlá výměna za nové komponenty, ale trpělivá práce s původním materiálem. Norští lektoři společně s lotyšskými a litevskými restaurátory ukazují jednotlivé postupy oprav, protézování dřeva i zachování historických detailů.

Velmi silně zde rezonuje myšlenka, že historická hodnota města neleží v jednotlivých monumentech, ale v obyčejných domech a jejich každodennosti. Restoration Centre v Kuldīze proto nefunguje jen jako expertní instituce, ale také místním obyvatelům poskytuje podporu, konzultace i praktickou pomoc při opravách jejich domů. Experti pomáhají lidem zachovat původní charakter staveb, včetně typů oken, dveří, okenic, střech nebo povrchů fasád. Zaujalo mě také, jak důsledně město dbá na jednotný charakter veřejného prostoru. Postupně se obnovuje historická dlažba, mizí asfalt a betonové povrchy, používají se jednotné typy střešních tašek. Fasády se často nepřetírají novými vrstvami barev, ale citlivě se vyspravují a konzervují tak, aby zůstala zachovaná jejich patina. Nejde o snahu vytvořit „nové historické město“, ale zachovat autenticitu času.

Večer mám vlastní přednášku Renewing the Spirit of Place. Mluvím o tom, že duch místa nevzniká jen z architektury samotné, ale hlavně ze vztahu lidí k prostředí, ve kterém žijí. O tom, že obnova není jednorázový projekt, ale dlouhodobý proces péče, spolupráce a sdílené zkušenosti. A právě během těchto dní v Kuldīze mám pocit, že zde tahle myšlenka skutečně funguje v praxi a je na ní společenská shoda.

Pátek 17. 4.
od rozpracované obnovy po lotyšské Versailles

Páteční program začíná návštěvou Skede Manor, historického sídla, kde právě probíhá rekonstrukce v úplných začátcích. Budova je zatím spíše otevřeným procesem než hotovou realizací. O to zajímavější je sledovat první rozhodnutí, co zachovat, co opravit, jak přistupovat k materiálům nebo k historickým vrstvám stavby.

Odpoledne se přesouváme do Rundāle Palace, který na mě působí jako lotyšská verze Versailles. Bohatě zdobený barokní areál kontrastuje s jednoduchostí Kuldīgy, ale spojuje je stejný důraz na detail a dlouhodobou péči. Nejsilnějším zážitkem pro mě nejsou ani samotné reprezentační sály, ale restaurátorské dílny přímo v areálu zámku. Vidíme truhlářské dílny, opravy kovových prvků, textilní restaurování i keramické pracoviště, kde vznikají repliky historických dlaždic. Fascinující je sledovat, kolik různých profesí a specializací stojí za tím, aby historické budovy mohly dál existovat. Velký dojem na mě dělá i prohlídka půdních prostor a oprav krovů. Člověk si uvědomí, že skutečná péče o dědictví se často odehrává na místech, která běžný návštěvník nikdy neuvidí.

Sobota 18. 4.
Riga

V sobotu ráno odjíždíme do Rigy. Poslední společné hodiny trávíme především rozhovory a navazováním dalších kontaktů. Právě tahle neformální síť spolupráce mezi lidmi z různých zemí je možná jednou z nejcennějších částí celého workshopu. S norskými účastníky ještě diskutujeme o tom, jak různé evropské regiony pracují s historickými stavbami, komunitami a vzděláváním. Přestože jsou naše podmínky rozdílné, mnohá témata se opakují: jak zapojit místní obyvatele, jak předávat řemeslné know-how dál a jak zabránit tomu, aby historická města ztratila svůj charakter.

Před odletem ještě krátká prohlídka Rigy a potom návrat domů.

Z celé cesty si odvážím především pocit, že duch místa se neudržuje velkými gesty ani jednorázovými projekty. Vzniká z drobných rozhodnutí, z každodenní péče, z respektu k detailu a z ochoty lidí převzít odpovědnost za prostředí, ve kterém žijí. Kuldīga ukazuje, že i malé město může být silnou inspirací pro současnou Evropu. A v tomto ohledu má Kuldīga s Broumovem mnoho společného.

Adam Smékal

Výjezd do lotyšského města Kuldīga proběhl v termínu 15.-18. 4. 2026 a byl podpořen organizací Broumov 2028+.